Knižní útočiště elfího poutníka

Svět plný fantazie, příběhů a knih…

Noční obloha Srpen 21, 2011

Filed under: Jednorázovky... — Ettelëa Dragons @ 2:34 pm
Tags: ,
Takže, tady máte zase něco z mé tvorby. je to už trošku sarší povídka, kterou najdete i na mém starším blogu. Je to hlavně o citech, však posuďte sami…

Noční obloha
                „Jé, podívej, ta hvězda tak září!“ Pozvedl svou malou ručku, aby prstíkem ukázal na jasně zářící hvězdu mezi tisíci dalšími. Musela jsem se pousmát. „Ano, ta je překrásná.“
„Co jsou to vlastně hvězdy?“ Pohlédl na mne zvědavě a v jeho velkých očkách se odrážel hvězdný třpyt. Zamyslela jsem se. Co bych mu měla říct? To, že na hvězdách vlastně není nic kouzelného, že jsou to jen hořící koule plynů? Ne, to nebyla uspokojivá odpověď pro malé dítě. Jen ať ještě chvíli žije v bláhové představě, že svět je plný kouzel…
„Hvězdy? Hmmm… Hvězdy jsou duše lidí, lidí, kteří museli opustit tento svět. Odešli a staly se z nich hvězdy, aby se na nás mohli z nekonečného nebe dívat.“
Zamyšleně se zadíval nahoru, do té pohlcující modři plné zářících teček. Byl najednou tak vážný. „Myslíš, že je nahoře i maminka? Že se z ní taky stala hvězdička?“
Taky jsem pohlédla na nebe, u srdce mě bolestně bodlo. Stále tam bylo to podivné prázdno.
„Ano, určitě ano. Myslím, že to je právě ta jasná hvězda, co se ti tak líbí.“ V očích mě nebezpečně pálilo.
Usmál se, pak ale opět zvážněl. „Myslíš, že já bych se taky mohl stát takovou hvězdičkou?“
Zamračila jsem se a sevřela jeho drobnou ručičku ve svých dlaních. „Co to povídáš?“ Byl ještě tak malý…
„Chci vědět, jestli bych se taky stal takovou zářící hvězdičkou, tak jako maminka, kdybych odešel.“
Prudce jsem ho objala, vyděšená z jeho slov. Obličej jsem zabořila do jeho kudrnatých vlásků, žlutých jako zralé obilí. Slzy si konečně našly cestu ven. „Ano, taky se jednou staneš hvězdičkou na nebi, ale až přijde čas. Za dlouho, víš?“ Trochu jsem se od něj odtáhla tak, abych mu mohla pohlédnout do očí.
„Proč pláčeš?“ Zeptal se nechápavě.
„Slib mi, že neodejdeš, že tady se mnou zůstaneš. Slibuješ, ano?“
Stále se na mě díval, nechápajíc. Nakonec přikývl. „Slibuju… Ale myslím, že by se mi líbilo být hvězdou. Být tak vysoko a dívat se dolů. Hvězdy jsou kouzelné, víš?“
Přitiskla jsem ho k sobě. Při pomyšlení, že bych se už nikdy nepodívala do jeho modrých očí, že bych ho nikdy nehladila po jeho vláskách a neviděla jeho vážnou tvářičku, mě zabolelo srdce. Odtáhl se ode mě a zase se zadíval na svou milovanou hvězdnou oblohu. „Podívej!“ Ukázal zase svým prstíkem. „Támhle ty hvězdy, vidíš? Vypadají jako koník s křídly.“
„Říká se mu pegas, zvíře z dávných pověstí.“
„Je nádherný, co myslíš?“
„To ano. A podívej, támhle je jednorožec, vidíš? A támhle lev.“
„A tam! Tam, vidíš? Vidíš to? Vypadají jako drak!“
Rozesmála jsem se a on se ke mně přidal.
„Mám tě rád, sestřičko.“ Řekl, když nastalo ticho a láskyplně mě objal.
„Vždyť já tebe taky, ty můj malý blázínku. Vždyť já tebe taky, já tebe taky. Ani nevíš, jak moc…“
Jak by taky ne, vždyť to byl můj malý bratříček, můj malý bezbranný bratříček. Svět je často velmi nespravedlivý, bere nám ty, které milujeme…
***
O tři dny později mě můj malý bratříček opustil. Byl moc nemocný a slabý. Asi jsem věděla, že mě opustí, ale nechtěla si to připustit. Tu smutnou noc jsem se vydala na náš kopeček za domem, kde jsme spolu často sedávali a pozorovali hvězdnou oblohu. Dnes jsem tam poprvé seděla sama. Zvrátila jsem hlavu dozadu, abych lépe viděla. Byli tam – pegas, jednorožec, i ten drak. Stále jasně zářili. Ale v tu chvíli jsem spatřila něco jiného, něco nového, co před tím na obloze nebylo. Kousek od té jasné hvězdy, kterou měl bratříček tak rád a nedaleko souhvězdí draka zářila nová hvězda, tak jasná, až oči přecházely. Otřela jsem si slzy, jejž mě oslepovaly, abych se přesvědčila, že je skutečná. Ano, byla tam a v tu chvíli se mi zdálo, jako by několikrát zablikala. Byl to snad přelud? Výtvor mé bujné fantazie a žalu? Užasle jsem na ni zírala a najednou jsem znala pravdu. Byl to on. Chtěl se stát hvězdou, nemohla to být jen náhoda, že tu noc, kdy mě opustil, na nebi vysvitla tak jasná a nová. Splnil se mu sen.
„Bratříčku…“ zašeptala jsem do nočního ticha a hvězda opět zablikala, zatímco lehounký vánek osušil mé slzy, jaky by mě utěšoval.
Možná hvězdy nejsou jen hořící koule plynů…
Jsou obestřeny velkým tajemstvím, které zůstane navždy skryté, protože hvězdy jsou kouzelné…
Teď už to vím…
Reklamy
 

Temná ulice Srpen 1, 2011

Filed under: Jednorázovky... — Ettelëa Dragons @ 9:50 pm
Tags: ,
Než se začnou objevovat kapiolové povídky, mám tady pro vás takovou malou ochutnávku své tvorby. Je to poněkud starší povídka, ale měla jsem na ni celkem dobré ohlasy, proto si ji nyní můžete přečíst. A budu ráda za váš názor 🙂 (more…)