Knižní útočiště elfího poutníka

Svět plný fantazie, příběhů a knih…

Kapitola druhá Srpen 14, 2011

Filed under: Stíny minulosti — Ettelëa Dragons @ 9:54 pm
Tags: ,

Stíny minulosti

Kapitola druhá

 

Ležel na posteli a nepřítomně hleděl na dřevěný strop nad sebou. Všude kolem bylo takové ticho, byla to příjemná změna po ruchu v ulicích vesnice. Trpělivě vyčkával až, mu víčka klesnou a dostaví se tolik vytoužený spánek, ale necítil ani únavu, což ho celkem mrzelo. Upadnout do hlubokého, bezesného spánku je stokrát lepší než bdít, když vám hlavou běží spousta znepokojivých myšlenek. Jeho mysl se těm myšlenkám sice vytrvale bránila, ale nakonec to vzdala a tak upadl do neklidného spánku.

Kráčel dlouhou temnou chodbou. Nedohlédl nakonec, ale věděl, že musí jít, stále vpřed. Odkudsi se ozval hluboký, chladný hlas. „Jsi vrah, zklamal jsi. Zklamal jsi všechny… Jsi vrah.“

Neodporoval tomu hlasu, neboť měl pravdu. Byl vrahem. Lidé o něm mluví jako o Temném stínu, to proto, že je jako stín, nikdy ho nikdo z nich nespatřil, nikdo jej nechytil při činu. Zabíjí, aby sám žil… Ale co je to vlastně za život? Jedinou náplní této zatracené existence je vraždit, pohybovat se ve tmě, v neustávajících stínech, přežívat na hranici žití. A nezabíjí pro nějaké vyšší dobro, zabijí pro peníze, které ho drží při životě. Je součástí tmy už od nepaměti, nepamatuje se, že by kdy dělal co jiného. Už ani neví, jak dlouho chodí po světě nebo, kde se vlastně narodil. Ano, vypadá sice mladě, ale to je jen iluze, ve skutečnosti je totiž temným elfem a ti stárnou velmi, velmi pomalu. Už mnoho, mnoho let je členem Společenství nájemných vrahů a za ta dlouhá léta si dokázal mezi ostatními zabijáky vybudovat autoritu, i když takové, jako je Seya baví neustále provokovat, spaluje je závist, ale ve skutečnosti to jsou zbabělci. Rauco neuznává autority, na nikom a ničem mu nezáleží, jen na sobě ale o tom také občas pochybuje. K nikomu nic necítí, už neví, co jsou to city, či emoce. Nikdy nelituje, nikdy nepřemýšlí nad tím, že zabíjet je špatné, prostě to dělá. Nikdy nezaváhá a bez milosti nechá svůj meč dopadnout na hlavu toho, díky komu se udrží na živu, nezajímá ho důvod, proč má ta osoba zahynout, nezáleží na tom, nezáleží na ničem….

                Stále postupuje tou chodbou, pořád vpřed a opět se ozve ten hlas. Jako by ho odněkud znal, ale nemohl si vzpomenout… „Jsi stvůra. Jen se na sebe podívej! Jsi démon, samo tvé jméno značí démon a opravdu jím jsi! Zabíjíš, nic necítíš… Zklamal jsi mne! Nejen mne, všechny.“ Cítí, jak nepříjemné pálení očí, jak mu cosi studeného stéká po tváři… Už vidí na konec chodby, září tam oslnivé světlo a oslepuje jej. Proti tomu světlu se rýsuje postava, tmavá a hrozivá. Najednou ucítí prapodivný pocit, že by ji měl znát… Ano, ano, vzpomíná si, ale vidina mizí, ztrácí se…

                Prudce sebou trhl a probudil se. Mohlo být kolem poledne, usuzoval podle svého kručícího žaludku a podle toho, že místnost už rozhodně nebyla prázdná. Na postelích spalo nebo se jen tak povalovalo několik mužů, další pak seděli okolo kulatého stolku uprostřed místnosti a hráli karty. Seya nebyl nikde k vidění, což bylo jen dobře. Elf si protáhl spánkem ztuhlé svaly a vstal. Cítil na sobě nepříjemné pohledy, místnost utichla a všechny oči v místnosti se rázem upřely na něj. Nikdo nepromluvil. Báli se. Věřili totiž, že dokáže ovládat magii, jak se o elfech praví. Rauco to nikdy nepopřel, tedy ne úplně, protože věděl, že v jeho samotném nitru dřímají magické schopnosti, ale zatím je netoužil probouzet. Magie je nebezpečný, vrtkavý přítel.

Rozmrzele pohlédl do nepřátelských tváří svých kolegů a pak se bez jediného slova oblékl a opustil noclehárnu.

Venku ho do očí udeřilo ostré světlo poledního slunce.  Rozhlédl se a váhal, kam se vydat. Opět se ozval, hladem rozbolavělý žaludek a tak se vrah rozhodl vydat směrem k návsi. V ulicích už nebylo tak plno, bylo poledne, tedy čas, kdy většina obyvatel seděla doma, či v hostinci u oběda. Ve vesnici byly hostince dva. Jeden byl spíše pro bohatější kupce a obyvatele a druhý patřil chudším poutníkům, cestovatelům a nejrůznějším pobudům. Zvolil druhou možnost, zejména proto, že tam byli vždy méně zvědaví lidé a člověk se tam mohl leccos dozvědět z různých koutů země.

O chvíli později tedy seděl ve špinavém, malém hostinci plném různých podivínů. Vzadu, na opačné straně místnosti se odehrávaly pěstní souboje a ozýval se odtamtud hluk, křik a nadávky, když někdo dostal do zubů. U velkého krbu postával jakýsi bard a zpíval písně o hrdinech a nadpřirozených bytostech. U velkého stolu nedaleko, seděl hlouček ušmudlaných zlodějíčků a pomocí kostek obíral jeden druhého o peníze. Rauco se pohodlně usadil na židli, zahalen v plášti s kapucí a pozoroval všechny kolem. Když před něj na špinavou lavici postavil hostinský ještě více špinavý korbel s pivem a zeptal se, co budu chtít jíst (i když se vyjádřil daleko neslušněji), poručil si polévku a krajíc chleba. Zanedlouho bylo jídlo, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, připraveno. Polívka byla řídká jako voda a plavalo v ní podivné něco, raději to blíže nezkoumat. Hladově naházel jídlo do sebe a pak se, protože dnes měl spoustu času a žádnou práci, přesunul blíže ke krbu a zaposlouchal se do bardových písní.

„Hej ty, podivíne! Poď si to s námi rozdat!“  „Hej, no tak poď! Zmalujem ti ten tvůj ksicht, žes to ještě neviděl!“ Pokřikoval z kouta jeden z pobudů od hloučku zápasníků. Elf se jen odvrátil a raději pozoroval mladou dívku ve špinavých, roztrhaných šatech, jak pobíhá okolo stolů a obsluhuje „hosty“. A i když se mermomocí bránila, kdejaký vandrák si na ni sáhl. Zrovna donesla pivo jednomu hráči kostek a ten ji hned strhl k sobě na klin. „Tak co krasotinko? Trochu si spolu zašpásujem ne?“ Usmíval se slizce a svými špinavými prackami jí šmátral pod sukní. „Ne! Nech mě, pusť mě, okamžitě!“ Bránila se, ale nic jí to nebylo platné. Spíš ho tím ještě více rozzuřila. Chlap se za mohutného povzbuzování okolních zvedl, pěvně chytl dívku za ruku a strhl z ní poslední zbytky hadrů. Stála tam, úplně nahá a Rauco z ní nemohl spustit oči. Ne že by se zamiloval, to snad ani neuměl, ale už dlouho neměl žádnou ženu. Ale to už jí chlap zvedl a odtáhl jí kamsi do jednoho z temných koutů. Pak už se ozýval jen její křik a chlapovo funění. Vrah se odvrátil a vyděšeně s sebou cukl. Vedle něj totiž najednou seděl jakýsi muž. Stejně jako elf byl zachumlán do dlouhého pláště a tvář zahalenou kapucí. Byl to také vrah. A nebyl to ledajaký vrah, byl to vrah – posel. Takovýto člověk měl za úkol donášet ostatním z cechu zprávy.

„Ano?“ Otázal se Rauco.

„Posílá mne velitel.“ Řekl tichým hlasem, aby ho nikdo nemohl slyšet, i když díky okolnímu hluku to ani nebylo možné. „Máš se za ním okamžitě dostavit, má pro tebe nový úkol a prý to spěchá. Mám ti vyřídit, že tentokrát to není jen tak ledajaký úkol.“ To řekl, vstal a odešel. To byl jeho úkol a splnil ho.

Rauco zůstal ještě chvíli sedět, zčásti proto, aby to nebylo nějak nápadné a zčásti proto, že byl překvapen. Nový úkol a ne ledajaký? Pomyslel si a opustil hostinec. Dnes ho tedy určitě nečekala poklidná noc s ženou, tak jak si původně představoval…

Reklamy
 

2 Responses to “Kapitola druhá”

  1. Lily Addams Says:

    Jej, skoro nevím kde jsem. Úplně mě to tu zmátlo 😀

  2. Vivienne Says:

    jop už se zase chytám 🙂


Přidejte svůj komentář...

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s