Knižní útočiště elfího poutníka

Svět plný fantazie, příběhů a knih…

Kapitola první Srpen 9, 2011

Filed under: Stíny minulosti — Ettelëa Dragons @ 1:50 pm
Tags: , ,

Je načase začít konečně přidávat i nějakou tu mou tvorbu. Na povídce „Pro lepsí svět“ pořád pracuju, ale rozhodla jsem se znovu se zaměřit na tuto povídku. Někteří ji možná už četli na mém druhém blogu pod názvem Temný vrah. Rozhodla jsem se ale se na ni zase kouknout a upravit a přejmenovat. Takže tady máte první kapitolu povídky Stíny minulosti (pův. Temný vrah). Doufám, že se bude líbit a ocením jakékoli komentáře.

Stíny minulosti

Prolog

 

Stmívalo se. Rudé světlo slunce se pomalu vytrácelo a svět zaplavovala temnota. Když vymizely i poslední zbytky denního světla tajemný jezdec, jenž ještě před chvílí stál na okraji vysoké skály a shlížel dolů, do údolí, pomalu otočil svého koně a zamířil k lesu, kde se ponořil do černých stínů noci. Na nebi dnes nezářily hvězdy, ba ani měsíc neprozařoval temnotu. A jezdec jel tiše, dlouhý plášť povlával okolo koňských boků, kápi staženou hluboko do obličeje. Bylo na něm něco děsivého. Ve způsobu, jakým seděl v sedle, jakým se rozhlížel kolem, bylo něco zlověstného…

Hluboko v lese přitáhl koni otěže a seskočil. Vraný hřebec hlasitě zaržal do noci a jezdec stanul na břehu říčky. Ruku zanořil do hlubin svého pláště, kamsi k pasu a tasil dlouhý meč. Opatrně, tak, aby nezanechal jedinou stopu, se sklonil k vodě, do níž zbraň ponořil. Skrz těžká mračna vykoukl měsíc a na krátkou chvíli ozářil svým stříbřitým světlem hladinu říčky a odhalil tak tmavé skvrny, které po ní pluly. Nápadně připomínaly rudou krev, krev, jíž byl ještě před chvílí pokryt jezdcův meč. Meč vraha.

 

Kapitola 1. – Rauco

Ráno na tržišti bylo rušné, ostatně jako obvykle. Lidé pobíhali od stánku ke stánku, odevšad se ozývaly výkřiky trhovců, smích dětí a bučení dobytka. Všude kolem vládl zmatek. Tržištěm v tu dobu procházel také jeden muž. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se onen muž tak nelišil od zbytku obyvatel nevelké vesničky. Byl oděn do dlouhého, tmavého cestovního pláště, s kápí přes hlavu a s vysokými, zablácenými boty na nohou. Byl vysoký, atletické postavy, na rozdíl od místních. Rozhodným krokem mířil přes tržiště, netečný k okolnímu ruchu, pohled upřen k zemi. V tom mu do cesty znenadání vběhl malý, rozesmátý klučina a vrazil do něj. Muži vylétlo z úst několik nevybraných nadávek a rozzlobeně odstrčil chlapce stranou tak prudce, až nebohé dítě upadlo a rozplakalo se. V tu chvíli se z davu vynořila žena, obyčejná vesničanka, očividně chlapcova matka. Rychle začala dítě utěšovat a ostře pohlédla na muže, s úmyslem mu pořádně vynadat. Jakmile ale uviděla jeho temné oči, svítící zpod kápě, odvrátila zrak, popadla chlapce a rychle zmizela. V těch očích byla nekonečná zloba a také…smrt.

Po chvíli muž zmizel v temnotě jedné z postranních uliček a zastavil před staře vypadajícím domem s vybitými okny. Třikrát zabušil na prohnilé dveře a nic. Zabušil znovu a po chvíli se dveře pootevřely tak, že vznikla úzká škvírka, zevnitř se ozval nepříjemný hlas. „Heslo?“

„Stín a jenom stín.“ odpověděl ledabyle. Dveře se otevřely dokořán a on vstoupil dovnitř.

„Ani heslo si nejsi schopný zapamatovat Rauco!“ ozval se jízlivý, výsměšný hlas. Patřil nehezkému, zrzavému mladíkovi s hadím pohledem. Rauco – tak se jmenoval onen neznámý muž v černém, se na něj ani nepodíval.

„Nech mě na pokoji,“ řekl jen.

„Ale, ale, pán je ňáký mrzutý, ne?“ šklebil se ten slizký. „ Nepovedlo se ti snad split zadaný úkol? Ani bych se nedivil…“

„Jestli mi okamžitě nedáš pokoj, budeš toho litovat, hade.“ zasyčel Rauco. Zrzek k němu přišel, položil mu ruku na rameno a ušklíbl se. „A co mi uděláš?“

To už Rauco nevydržel. Prudce se otočil a silně mladíka udeřil do obličeje. Ten bezradně zavrávoral a upadl. Dřív, než se vyškrábal na nohy se nad ním už Rauco tyčil s vytaseným mečem. Jeho čepel mířila přímo na jeho hruď.

„Le feuya nin.“ řekl Rauco tichým, hrozivým hlasem. Pak se otočil k odchodu a meč opět zasunul do pochvy. Mezi tím se zrzek vyškrábal na nohy a vztekle na něj zavrčel. „Táhni k čertu s tou svou elfštinou ty špíno!“ Rauco na něj ostře pohlédl a už už se chystal něco zavrčet na oplátku, tu ale do místnosti vstoupil vysoký, urostlý muž se zjizveným obličejem.

„Co se tu děje?“ Jeho hlas byl chladný a plný autority. „Seyo, zmiz mi z očí.“ nařídil zrzkovi.  Ten se počal úlisně klanět a urychleně couval ke dveřím. Zjizvený muž počkal, dokud Seya nezmizl a pak pohlédl na temného mladíka. „Co se stalo?“ otázal se bez nejmenší špetky zájmu. Rauco jen zakroutil hlavou, obešel muže a vydal se pryč.

„Počkej!“

Rauco zůstal stát a nehybně vyčkával.

„Splnil si svůj úkol?“

„Ano, pane.“ Slovo pane, mladík úmyslně zdůraznil, čímž dal najevo, že ho jako autoritu neuznává.

„Nechceš vědět nic o tom člověku?“ otázal se.

Rauco k němu přistoupil a pohlédl mu zpříma do očí. „Ne, svůj úkol jsem splnil. Nechci o tom muži vědět nic, je mrtvý a to jediné mě zajímá.“

Muž mu pohled oplácel. „ Jako vždy dokonale chladný a precizní, na rozdíl od toho tupce Seyi. Jsi profesionál, ale také dost drzý. Měl by sis uvědomit, s kým vlastně mluvíš a projevit alespoň trochu úcty svému veliteli. Jsem to přece já, kdo ti platí.“ Nato muž vykročil k vchodovým dveřím. Když procházel okolo rozvrzaného stolu, jediného kusu nábytku v místnosti, hodil na něj váček s penězi. „Výplata.“ řekl prostě a odešel.

Rauco v místnosti osaměl. Ne že by mu to vadilo. Přistoupil ke stolku a zvedl váček s penězi, potěžkal jej a spokojeně přikývnul. Přešel místností do tmavého kouta, kde se sklonil a odhrnul stranou těžký koberec, plný prachu, který zakrýval tajné, padací dveře v podlaze. Otevřel je a sestoupil dolů, kde se nacházela místnost, co se nábytku týče vybavená mnohem lépe, než ta nahoře. Byla plná postelí a u každé stála těžká, dřevěná truhlice. Uprostřed místnosti se nacházel nevelký, kulatý stolek. Byla to noclehárna a právě teď zela prázdnotou, což bylo v tuto denní dobu dosti neobvyklé, protože její obyvatelé povětšinou pracovali v noci a ráno se sem vraceli.Rauco se tím ale příliš nezabýval. Shodil ze sebe dlouhý plášť s kápí, meč v pochvě pohodil na stolek a svalil se na svou postel.

Nyní mu konečně bylo vidět do tváře, která byla nezvykle pohledná. Tmavé oči, planoucí temným ohněm se nacházelo pod tmavým, hustým obočím. Pleť měl bledou a silně kontrastovala s jeho černými, střapatými vlasy, lemujícími obličej. Jeho postava byla vskutku atletická a silná, jako tělo šelmy. Opravdu byl až nezvykle krásný. On ale nebyl člověk. Vleže si rukou prohrábl vlasy a odkryl tak párek zašpičatělých elfích uší. Poté skopnul z nohou boty na zem a zavřel oči.

Advertisements
 

One Response to “Kapitola první”

  1. Vivienne Says:

    ten prolog mi vyrazil dech, opravdu! Už jsem to četla, ale i tak se mi to líbí, čím dál tím víc 🙂


Přidejte svůj komentář...

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s